Víkendový výlet do lázní nebo prosté nedělní poledne v centru města se stává luxusem, který si může dovolit stále méně lidí ze střední třídy. Zatímco podnikatelé se vymlouvají na rostoucí mzdy, cestovatelé krčí rameny: proč za stejné jídlo na italském náměstí platíme méně než v české „restauraci“ s výhledem na parkoviště?
Představte si situaci: ponurá únorová neděle. Rozhodnete se zvednout náladu a s rodinou vyrazíte do lázní – projít se po prázdné hlavní ulici, nadýchat se mořského vzduchu a dát si tradiční oběd. Pohoda končí v okamžiku, když vám přinesou účet.
Dvě porce cepelínů, jedna krémová polévka, dva hrnky latte a dezert pro dítě. Suma? 48 euro. Bez spropitného. Za prostý oběd v kavárně, která si ani nehraje na michelinskou hvězdu.
Tento příběh není výjimkou, ale realitou roku 2026 v Česku. Vzniká přirozená otázka: platíme stále za jídlo, nebo jen financujeme touhu podnikatelů „dobrat se“ za všechny uplynulé roky?
Český paradox: Dražší než v Miláně?
Nejčastější výmluvou podniků je zdražování pracovní síly. Ano, minimální mzda v Česku v posledních letech stoupla. Porovnejme však ceny s jižní Evropou, kde mzdy ve službách bývají často srovnatelné nebo vyšší, a daňová zátěž pro podniky není o nic lehčí.
Zde jsou výsledky našeho srovnání cen z února 2026 mezi průměrnou kavárnou v Praze/Lázních a oblíbených destinací ve Španělsku a Itálii:
- Káva: Praha – 5 euro, Barcelona – 3 euro
- Hlavní jídlo (CEPELÍNY/Spanělská paella): Praha – 12 euro, Řím – 10 euro
- Dezert: Praha – 6 euro, Neapol – 4 euro
Čísla ukazují jasnou pravdu: v Česku jsou přirážky na kávu a dezerty jedny z nejvyšších v Evropě. Káva, jejíž výrobní náklady činí jen několik centů, se prodává s 1000% marží.
Proč se to děje? „Inflace chamtivosti“ funguje
Ekonomové zaznamenávají znepokojivý trend. Ačkoli ceny surovin (kávová zrna, maso, zelenina) na trzích stabilizovaly, konečné ceny v menu stále rostou.
- Touha vydělat „tady a teď“: V Česku stále přetrvává obchodní model, kdy se usiluje o maximální zisk z jednoho klienta, nikoliv o obrat ze stálého proudu. V jižní Evropě kavárny vydělávají na tom, že člověk přijde na kávu 3x denně. V Česku, když vidí cenu 5 euro, zákazník přijde jen jednou týdně – na svátky.
- Nedostatek konkurence: V lázních v zimě funguje jen několik míst, proto diktují ceny bez jakéhokoli tlaku na jejich snížení.
- Setrvačnost spotřebitele: Podniky vidí, že Češi, i když si stěžují, stále platí. „Když už jsme vyrazili do města, budeme snad šetřit?“ – tento mentalita umožňuje cenám dále růst.
Střední třída se cítí odsunuta na vedlejší kolej
Nejbolestivějším důsledkem této situace je sociální dopad. Jednoduchá večeře ve městě nebo víkendový výlet se stávají luxusem. Rodina s průměrnými příjmy (které v roce 2026 „na papíře“ vypadají solidně) se v realitě cítí chudší než před pěti lety.
„Už si nemůžeme dovolit jen tak zajít do kavárny bez příležitosti. Každý výstup musí být plánovaná událost, protože nechat 60–70 euro za prosté posezení je příliš drahé,“ svěřují se obyvatelé Prahy na sociálních sítích.
Verdikt: Vrátí se ceny k rozumu?
Zatím jsou prognózy smutné. Dokud budou restaurace plné v páteční večery, podniky nebudou mít motivaci měnit cenovou politiku. Riziko je však obrovské – Česko se stává zemí, kde je pro místní obyvatele dražší dovolenkovat a bavit se než letět na Tenerife nebo do Milána.
Káva za 5 euro není jen číslo. Je to signál, že rovnováha mezi cenou a hodnotou v naší sféře služeb je nebezpečně narušena.
Článek vychází z cen menu gastronomických zařízení v českých velkoměstech a oblíbených evropských letoviscích z února 2026.
