„Žil jsem své nejlepší roky a během vteřiny jsem se ocitl na invalidním vozíku,“ říká 33letý Edvin Vigontas z Palangy, který před čtyřmi měsíci utrpěl těžké zranění lebky a páteře. Ačkoli lékaři pochybovali, zda přežije, tvrdohlavý mladík nyní dělá vše pro to, aby mohl znovu chodit: „Možná už si neobuju kolečkové brusle, ale na vlastní nohy se určitě postavím.“
Před úrazem Edvin studoval magisterský program architektury ve Vilniusu. Zde si pronajal byt, kde se mu život obrátil vzhůru nohama.
„Byt byl ve stylu loftu, s druhým patrem, které nebylo ničím oddělené. Plánoval jsem je dodělat, ale nestihl jsem to. Jednoho dne jsem pracoval v druhém patře u počítače, asi jsem se s židlí posunul dozadu a spadl jsem na záda z výšky asi dvou a půl metru a hlavou jsem narazil do radiátoru. Je mi trapné to vyprávět, protože těžší způsob, jak utrpět tak vážná zranění, když jste střízlivý, těžko najít,“ vyprávěl Edvin.
Po pádu Edvin na několik hodin ztratil vědomí a poté, co se nemohl pohnout, s chytrými hodinkami dokázal zavolat kamarádovi, který bydlel vedle.
„Ještě jsem si stihl zažertovat: ‚Kamaráde, víš, že se mi stal problém, mohl bys ke mně přijít, protože jsem pravděpodobně ochrnutý,‘“ vzpomínal mladík.
Mnohočetné zlomeniny lebky a rozdrcená páteř
Edvin, který utrpěl těžké zranění, nemohl odemknout dveře. Jeho kamarád musel zavolat policii, hasiče a vylomit dveře. Když úředníci a kamarád dovnitř vstoupili, byli vyděšeni. Edvinovi nebylo jasné, co se stalo, a domnívali se, že ho někdo brutálně zbil. Edvin měl zlomenou lebku na několika místech, páteř, všude bylo plno krve. Během převozu do nemocnice upadl Edvin do kómatu.
„Po sedmihodinové operaci jsem byl tři dny v kómatu a prognózy byly velmi smutné. Měl jsem zlomeno několik obratlů páteře – jeden z nich byl rozdrcený.
První myšlenka, která Edvina napadla po probuzení z kómatu, byla: „Díky bohu, že jsem naživu.“ Ale tehdy si ještě neuvědomoval rozsah svých problémů. Představoval si, že ochrnutí je jen dočasná porucha a že brzy budu chodit,“ vzpomínal na okamžiky po kómatu.
Po jedenácti dnech na jednotce intenzivní péče byl Edvin převezen na neurochirurgické oddělení.
„Začaly pekelné bolesti, které nedokážu ani popsat. Lékaři se zdráhali dávat léky proti bolesti. Jsou snad zvyklí na lidské křiky bolesti a agonie? Vzpomínám si, jak jsem prosil své blízké, aby mě odtamtud co nejdříve dostali, že se odplazím sám. Jsem rád, že se mi podařilo velmi rychle získat místo v rehabilitačním centru v mé rodné Palanze,“ vzpomínal na první týdny po úrazu Edvin.
Páteř jako těstovina
V rehabilitaci Edvin začal chápat, že ho čeká dlouhá a bolestivá cesta k uzdravení.
„Velkým úspěchem bylo už jen přesunout se z postele na invalidní vozík. Zpočátku byla moje páteř jako špagetová těstovina, překlopil jsem se na bok. Bylo těžké smířit se s tím, že vynakládám obrovské úsilí a pokrok je extrémně pomalý. Mnozí se divili, že se mi to podařilo poměrně rychle. Jsem velmi tvrdohlavý člověk, mám hodně přebytečného perfekcionismu, to mi pomohlo,“ řekl LRT.lt.
Když byl dotázán, jak psychicky prožíval kardinální změnu života, mladý muž odpověděl: „Když jsem si uvědomil, že vozík bude mým společníkem na dlouhou dobu, bylo hodně slz, černých myšlenek.“
Šťastný život se rozpadl na kusy
„Vidíte, posledních několik let jsem žil své zlaté časy: sportoval jsem pětkrát týdně, zbavil jsem se nadváhy. Dokonce jsem si nechal udělat zuby, transplantaci vlasů. Vstoupil jsem do magisterského studia, byl jsem aktivní ve studentských aktivitách, jezdil jsem na festivaly. Když jsem si uvědomil, že to už nebude, bylo těžké to přetrpět. Neustále spolupracuji s psychoterapeutem, sám to nezvládám,“ vyprávěl Edvin, který se před čtyřmi měsíci stal invalidním.
Sportovec až do úrazu, vypráví, že zatímco s ním je těžké nejen pohybovat se na vozíku, ale i se osprchovat nebo si uvařit.
„Zatím jsem zcela závislý na svém kamarádovi a rodičích,“ říká muž, který právě oslavil 33. narozeniny.
„V zásadě jsem se nezměnil. Jen z 186 cm výšky jsem se stal 120 cm“
Edvin říká, že ho motivuje jeho postoj: „Když to vzdám, život bude méně zajímavý jen pro mě samotného. Silně mě motivují i přátelé, z nichž nikdo po úrazu neodešel. Nejenže věří v mé uzdravení, neustále mě navštěvují, ale také finančně přispívají na rehabilitaci a nákup vybavení pro invalidy. Nemohu je zklamat,“ říká Edvin.
Mladý muž si také pamatuje své první výjezdy s vozíkem na veřejnost.
„Velmi jsem se bál reakce okolí, pohledů, lítosti. V zásadě jsem se nezměnil. Jen z 186 cm výšky jsem se stal 120 cm. Jaký jsem byl energický člověk, takový jsem zůstal, jen nemohu věnovat tolik času svým oblíbeným věcem jako dříve. Teď se rychle unavím,“ neskrývá.
Sbírat vůně zůstalo bez čichu
Po úrazu hlavy Edvin dodnes ztratil čich a šance na jeho znovuzískání jsou malé.
„Bláznivě jsem miloval parfémy, sbíral jsem je. Když jsem po úrazu viděl svou sbírku parfémů, emoce mě pohltily, protože si stále pamatuji jejich vůni, ale už ji necítím. Jídlo mě teď také netěší. Možná jen jeho textura. Teď na něj pohlížím jako na palivo, abych měl energii,“ vypráví Edvin o svém změněném životě.
„V Litvě se nesnaží postavit na nohy, ale jen si zvyknout na postižení“
Edvin poskytl rozhovor v Polsku, kde se rehabilituje v soukromé klinice.
„Proč Polsko? V Litvě bohužel nejsou takové rehabilitační možnosti, kliniky jako v zahraničí. U nás je to spíše ztráta času než reálný přínos. Například předepsaná solná komora mi opravdu nepomůže. V Litvě se nesnaží postavit na nohy, ale jen si zvyknout na postižení,“ Edvin byl zklamán rehabilitací v Litvě.
Po zjištění, jaké vybavení má polské rehabilitační centrum, Edvin naspořil pět tisíc eur a věří, že v soukromé klinice dojde k pokroku.
„Uvědomil jsem si, že je šance posílit se. Jsem tu už třetí den a stále jsem v euforii z aktivit, které mi byly přiděleny. Personál mi dokonce dává naději, že můžu začít cítit nohy,“ řekl Edvin.
Sbírá peníze na složitou operaci
Na otázku ohledně prognózy lékařů Edvin odpověděl, že lékaři nechtějí dávat falešné naděje tím, že řeknou, že se mladík znovu postaví na nohy.
„Lékaři neposkytují prognózy, ale já jsem je nachytal na slovech. Hlavní neurochirurg se mě zeptal, zda něco cítím v nohách. Vždyť lékař, který ví, že neexistují žádné šance, by se na takovou věc neptal. Pokud je nervový kanál průchodný, vždy existuje šance na chůzi. Možná už si neobuju kolečkové brusle, ale postavit se na vlastní nohy má naději,“ věří Edvin.
Zvažuje také transplantaci kmenových buněk. Podle něj se v případě poranění páteře používá poměrně zřídka a je drahá.
„Mám štěstí. Do Litvy přijel lékař ze Švýcarska a po prohlédnutí mých výsledků řekl, že se této moderní procedury ujme, protože existují šance znovu chodit.
Samotná příprava na operaci bude trvat poměrně dlouho a bude stát asi deset tisíc eur,“ řekl Edvin o svém odhodlání chodit za každou cenu.
Edvin, který v současné době nemůže pracovat, dostává finanční pomoc od všech, kdo mohou: rodičů, přátel, příbuzných a dokonce i cizích lidí.
„Částky jsou astronomické. Je třeba upravit byt pro invalidní osobu, platit za rehabilitaci a léčbu. Opravdu chci znovu chodit, a proto každý den vynakládám veškeré možné úsilí, abych toho dosáhl. Dnes invalidní vozík nazývám jen dočasným společníkem. Věřím, že léčba a tvrdohlavost mě mohou postavit na nohy. V září plánuji návrat ke studiu,“ Edvin neztrácí optimismus.
